The Hundred Eyes Man

15. května 2016 v 20:25 | *Bloody*

Tohle píšu ve spěchu. Nemám už moc času. Chce mě zabít. Nikdo, komu jsem ten příběh vyprávěl, mi nevěřil. Myslí si, že jsem šílenec. Proto mě taky zavřeli do tohohle ústavu. Proto se se svým příběhem svěřuji vám a doufám, že vy mi uvěříte, i když už mi nedokáže nikdo pomoct, já můžu pomoct ostatním. Pronásleduje mě od té doby, co…. Uh…. Radši bych vám to měl říct od začátku, že? Tak tedy:

Chodil jsem s ním do školy už od první třídy. Všichni ho měli rádi a všichni se mu snažili lézt do pr- ehm… No… Prostě se mu vtírali. Byl jsem stejný, za každou cenu jsem se s ním chtěl bavit, chtěl jsem být jeho nejlepší kamarád, ale pro něj jsme byli jen další z davu. Všichni jsme pro něj byli stejně bezcenní a nedůležití. Postupem času jsem ho začínal nenávidět. Stejně jako pár dalších spolužáků jsem si začal uvědomovat, jaký je. Pohrdal námi. Začali jsme se po škole scházet a vymýšleli, jak ho co nejvíc ponížit. Sledovali jsme ho každý den, jak jde domů, a sbírali pomluvy, které by jsme mohli dál šířit a shodit ho na dno. Jednou kluky napadlo, že by jsme ho mohli trošku vyděsit. Udělat si z něj prdel, trošku ho zmlátit. Připadalo mi to jako super nápad. Vždyť přece, bylo nás mnohem víc, nemohl na nás stačit a jemu se taky nemohlo stát nic vážného, ne? No, to jsem se spletl. Když jsme na něj čekali na cestě, kterou chodil každý den domů, dva ho chytili a odtáhli do vedlejší uličky, kde čekaly posily a já s nimi. Vytáhli nože. Dlouhé, ostré kudly. A vrhli se na něj. Já tam dokázal jen stát s otevřenými ústy a sledovat. Tohle přeci nemůžou… Bodali do něj jeden nůž za druhým. Ti, kteří neměli zbraně, se vrhli na jeho obličej, který začali sápat a rvát na kusy, jako dravá zvěř svoji oběť. "Už nejsi takový frajer, že?" ozývalo se z chumlu na zemi. Dokázal odpovědět jen bolestným výkřikem, který doprovázel další bodnutí nože, tentokrát mezi žebra. Zakryl jsem si obličej rukama. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Najednou jsem ucítil pevný stisk ruky na mém rameni, který mě přinutil vrátit se do reality a bolestně zakňučet. "Chceš snad dopadnout jako on? Jestli ne, tak pojď a pomoc nám s tím tělem…" potlačil jsem vzlyknutí a sehnul se. Pomohl jsem dalším třem klukům odtáhnout tělo z města do lesa, kde jsme ho hodili do prudkého proudu řeky, bez očí, zmrzačeného, pomalu umírajícího. Pokud se neutopí, zemře na vykrvácení.

Od té události uběhlo několik dnů. Stále na nic nepřišli, byl pro ně jen 'pohřešovaný'. Občas, když bylo všude ticho, zdálo se mi, že slyším jeho hlas. Z dálky. Ale nebyl stejný. Nebyl tak povýšený. Byl obviňující. Prázdný a mrtvý hlas ze záhrobí. Po týdnu už to vše přesáhlo všechny meze. Ve snech jsem vídal jeho tvář. Byla jiná… Rozšklebený úsměv, který rozřezával obě jeho mrtvolně bledé tváře, rozpůlil dokonce i uši. Jeho oči s rudým bělmem, černými žílami, černou duhovkou a protáhlými bílými zornicemi mě sledovaly s krutým pobavením. Smál se. Pokaždé se nadechl a chtěl mi něco říct, ale vždy v tom okamžiku jsem se probudil. Uběhl další týden. Ty oči… Ty oči byly všude.
Sledovaly mě. Sledovaly mě ze stěn. Sledovaly mě z téměř každé volné rovné plochy. A ten hlas. Ten prázdný, ledově chladný hlas. "Zabil jsi mě." "Měl jsi mi pomoct." "Proč jsi mi nepomohl?" "Zabil jsi mě…" "Co jsi to udělal?" Nemohl jsem ani spát. Každou noc jsem spolykal půlku balení prášků na spaní, ale ani to mi nepomohlo zavřít oči a v klidu usnout. Ta tvář mě pronásledovala na každém kroku. Vždy, když jsem na milisekundu zavřel oči, objevila se jeho tvář, znetvořená po tolika útocích. Je i tady. Pronásleduje mě i tady. Chci to říct doktorům, jen… Nemůžu. On mi to nedovolí. Vím, že mi hrozí nebezpečí. Ale nemám se tu komu svěřit. Natahuji ruku k zamřížovanému oknu, za kterým se pomalu slunce sklání k obzoru a zbarvuje všechny mraky do oranžovo-růžových odstínů. Normálně by mě tenhle pohled nadchl, ale teď mě děsil. Děsilo mě to, že už se mi ten nádherný obraz nikdy před očima nezjeví. Už si pro mě jde. Znovu slyším jeho hlas. "Je čas na odplatu," říká. Mačkám 'enter' pro přidání tohohle článku na blok a zavírám oči. Už jde sem, cítím jeho ledový dotek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 STIAK STIAK | E-mail | Web | 15. května 2016 v 20:30 | Reagovat

So wonderful!

Love this one c':

2 Bloody Bloody | 15. května 2016 v 20:43 | Reagovat

Awww, díky! :33 <3 Pustila jsem se do další povídky týkající se tohohle, tentokrát se jménem Bleeding Eyes :3

3 Jane The Killer / Kira The Killer Jane The Killer / Kira The Killer | E-mail | Web | 15. května 2016 v 22:08 | Reagovat

Líbí se mi to! ^^

4 Bloody Bloody | 16. května 2016 v 6:46 | Reagovat

[3]: Moc díky :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama