Bleeding Eyes

16. května 2016 v 7:17 | *Bloody* |  Hundred Eyes Man

Je to noc jako každá jiná. Sedím a koukám na Sinister 2, který jsem si tohle odpoledne stáhl. No, jednička byla lepší. Jsem sám ve svém pokoji. Vlastně i sám ve svém bytě. Bydlím sám, jen se svojí kočkou. Vlastně… Tu kočku jsem vlastně už několik dní neviděl, ale nebojím se o ni. Vždy se vytratí tak na týden, někdy i dva. Mám malý domek na kraji vesnice, takže kočka vždy jen vyskočí na parapet a zamňouká. Je jedno, v kolik to je, vždycky mě to vzbudí. Nevím, čím to je, buď spím lehce, nebo ta kočka je prostě moc hlasitá. Pokud mě nevzbudí mňoukáním, tak teprve začíná zábava. To začne škrábat na sklo a naříkat hlasitěji. Skoro čtyři dny jsem jí už neviděl a neslyšel, ale, jak jsem už 'říkal', strach o ní nemám. Když dokoukám film, vypnu počítač a vstanu od stolu. Podívám se na prázdnou misku od popcornu a skoro vypitou dvoulitrovku od limonády. 'Trošku' se mi chce na záchod. No, myslím, že když si pospíším, nic mě nestihne sežrat. Dobíhám na záchod a po vykonání potřeby se klidně vracím do pokoje. Zatím, co jdu chodbou, mám pocit, že mě něco sleduje. Po zkouknutí horroru obvyklé, no nemám pravdu? Docházím do pokoje, a lehnu si, zachumlám se do deky. Jelikož se mi nedaří usnout kvůli stálému pocitu, že mě někdo sleduje, se stále převaluji a různě odkopávám deku. Konečně se mi podaří usnout, ale o necelou hodinu později mě vzbudí chraplavé zamňoukání zpoza okna. Promnu si oči a pomalu se posadím. Nahmatám vypínač od lampičky na svém nočním stolku a zapnu světlo. Zamžourám směrem k oknu. Za sklem vidím kočku, předními tlapkami se opírá o sklo. Jedno zelené oko svítilo v temnotě noci. "Ale, copak? Znovu ses poprala?" zamumlám a už se chystám vstát. Ale když mé oči přivyknou světlu, ztuhnu na místě. "Co to kurva je?" třeštím oči na stvoření jen málo podobné mému mazlíčkovi. Tohle nemůže být pravda. Musí to být sen… Pomalu dosedám zpět na svoji postel, stále zírám na to stvoření, které vypadá jako z jiného světa. Jedno kočičí oko se změnilo, její bělmo bylo rudé jako krev, duhovky černé a protáhlé zornice zbělaly. Byla vyhublá, na těle šrámy. Z její hrudi a břicha na mě civělo několik dalších očí, drápy zvířete byly protažené, potřísněné čerstvou krví.

Když jsem se probral, bylo už ráno. Ležel jsem ve své posteli. Pomalu jsem se posadil a promnul si oči, rozhlédl jsem se po pokoji. Po onom stvoření nebyla ani stopa. Že by se mi to vážně jen zdálo? Převlékl jsem se z pyžama. Konečně víkend, heh…. Došel jsem do kuchyně a postavil vodu na kávu, kterou jsem nadávkoval do hrníčku. Zalil jsem kafe, vzal hrníček a pomalu vyšel na zahradu. Zatím, co jsem upíjel horký nápoj, procházel jsem pomalým krokem kolem domu po zahrádce. Sklonil jsem ruku. Po tom, co jsem viděl pod svým oknem, jsem upustil hrníček. Na štěstí se díky dlouho neposekané trávě nerozbil… Opatrně jsem udělal krok blíž, zatím co jsem si mnul oči, abych se ujistil, že to, co vidím, opravdu není jen výplod mé fantazie. Byla to pravda… Mrtvolka kočky. Znetvořené kočky, vyhublé, s očima na břiše, hrudníku, bocích i zádech. Takže to v noci se mi nezdálo? Rychle jsem doběhl do kůlny pro lopatu, za domem vykopal nehlubokou jámu, do které jsem špičkou lopaty dostrkal něco, co kdysi bývalo moje kočka. Sahat na to vážně nehodlám…. Vrhl jsem poslední pohled na mrtvé tělíčko, vyzáblé, chlupy slepené krví… Jámu jsem znovu rychle zaházel a lopatu opřel o stěnu domu. Po chvíli hledání jsem zvedl hrnek z trávy a došel ho umýt. Po tomhle to bude chtít víc, než jen kávu. Spíš kávu s rumem. Povzdechl jsem si a šel zpět do svého pokoje. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl něco rudo-černého na stěně, ale když jsem se tam podíval, nikde nic. Nejspíš si to všechno jen vymýšlím…. V pokoji jsem dosedl na židli před počítač. Zapnul jsem ho a přečetl si všechny e-maily, co mi došly. Odpověděl jsem na několik zpráv na FB a pak přepnul na YouTube. Pustil jsem si Du Hast a vyčerpaně se opřel, promnul jsem si oči. Zdálo se mi, že krom písničky slyším ještě něco jiného. Tichý hlas z neznámého zdroje, co mi šeptal: "Proč jen jsi to ubohé zvíře nezachránil? Nedokážeš si představit, jak ta chudinka trpěla…" rychle jsem oči znovu otevřel a začal se zběsile rozhlížet. Nikde nic. Asi začínám být paranoidní…. Povzdechl jsem si a ponořil se do vlastních myšlenek, písničku jsem vnímal jen tak napůl.

Zbytek dne probíhal celkem normálně. Večer jsem se rozhodl radši si žádný další horror nepouštět a jít spát. V podstatě ihned, jak jsem si lehl do postele, jsem usnul. Probral jsem se ve své posteli, zachumlaný do teplé deky. Promnul jsem si zalepené oči a pomalu se posadil. Jakmile jsem oči otevřel, z mého hrdla se vydral výkřik. Táhlý výkřik plný čiré hrůzy. Chtělo se mi zvracet…. Celý můj pokoj, ta malá místnůstka, obvykle tmavá, se změnil na kus živého masa. Jako bych byl vevnitř nějakého organizmu, kolem mě byly jen stěny z tepajícího krvavého masa, ze kterého kapala krev. Všude na stěnách, byly stovky - Ne, ne, tisíce - očí s rudými bělmy. Ty oči, všechny se upírající na mě, naháněly hrůzu. Jejich pohled jako by vás probodával skrz na skrz a mrazil na místě. Omdlel jsem. Poté, co jsem se znovu probral, byl jsem zpět v normálním pokoji. Bylo zjevně ráno… Posadil jsem se. Zjevně nepotřebuju horor, abych měl divoké sny… Protáhl jsem se. Můj pohled padl na obraz. Byl jediná ozdoba holých stěn mého pokoje. Původně mi ho sem sice vnutila matka, ale začínal se mi i líbit… Najednou jsem se zarazil. Z očí ženy na obraze začala stékat po plátně krev, stejně jako z úst, rozevřených v posledním výkřiku hrůzy, který se opět vydral z mého hrdla.

Probudil jsem se, tentokrát snad už doopravdy, ve svém pokoji. Venku kolem mého domu právě projelo auto. Na to, že jsem nejspíš ze spánku ječel jako malá holka, mě vzbudilo tohle? Někdy vážně nechápu sám sebe. Posadil jsem se a protáhl se, povzdechl jsem si. Pro jistotu jsem ještě zkontroloval obraz na stěně. Když jsem zjistil, že je v původním stavu, úlevně jsem vydechl a vstal, zamířil jsem do kuchyně si udělat kávu, přesvědčený, že tentokrát už mě nic nevyděsí na tolik, abych upustil hrnek a rozbil ho. Zalil jsem rozpustnou směs a opřel se o kuchyňskou linku, upil jsem kávu a hrníček odložil vedle sebe. Chystal jsem si jít udělat nějakou snídani, ale po tom, co jsem viděl před sebou na zemi, jsem nebyl schopný jediného pohybu. Stín. Můj vlastní stín, díval se na mě prázdnýma bílýma očima, bílý úsměv přes celou jeho tvář a dalších několik bílých otvorů v těle (oči). V tenhle moment jsem upřímně doufal, že jsem se ještě neprobudil. "Ale vždyť ty jsi nespal…" ozval se stín a jeho úsměv se ještě rozšířil. Vykřikl jsem, když se po mě ze stínu začala natahovat zjizvená ruka, vysápal jsem se výš na kuchyňskou linku. Hned po ruce následovala hlava. Vlasy slepené krví, prázdné oční důlky na mě nehnutě civěly, úsměv roztáhlý přes celou tvář, rozděloval dokonce i uši. Co to kurva je? Odpověď na otázku, co jsem chtěl zařvat, ale ve vlastním zájmu to neudělal, se mi dostavila ihned. "Já? Já jsem ten, co tě teď zabije…" Stvoření vytáhlo i trup plný očí, chytlo mě za kotník a pomalu stahovalo do temnoty. Ječel jsem. Ječel jsem z plných sil, ale-
 

The Hundred Eyes Man

15. května 2016 v 20:25 | *Bloody*

Tohle píšu ve spěchu. Nemám už moc času. Chce mě zabít. Nikdo, komu jsem ten příběh vyprávěl, mi nevěřil. Myslí si, že jsem šílenec. Proto mě taky zavřeli do tohohle ústavu. Proto se se svým příběhem svěřuji vám a doufám, že vy mi uvěříte, i když už mi nedokáže nikdo pomoct, já můžu pomoct ostatním. Pronásleduje mě od té doby, co…. Uh…. Radši bych vám to měl říct od začátku, že? Tak tedy:

Chodil jsem s ním do školy už od první třídy. Všichni ho měli rádi a všichni se mu snažili lézt do pr- ehm… No… Prostě se mu vtírali. Byl jsem stejný, za každou cenu jsem se s ním chtěl bavit, chtěl jsem být jeho nejlepší kamarád, ale pro něj jsme byli jen další z davu. Všichni jsme pro něj byli stejně bezcenní a nedůležití. Postupem času jsem ho začínal nenávidět. Stejně jako pár dalších spolužáků jsem si začal uvědomovat, jaký je. Pohrdal námi. Začali jsme se po škole scházet a vymýšleli, jak ho co nejvíc ponížit. Sledovali jsme ho každý den, jak jde domů, a sbírali pomluvy, které by jsme mohli dál šířit a shodit ho na dno. Jednou kluky napadlo, že by jsme ho mohli trošku vyděsit. Udělat si z něj prdel, trošku ho zmlátit. Připadalo mi to jako super nápad. Vždyť přece, bylo nás mnohem víc, nemohl na nás stačit a jemu se taky nemohlo stát nic vážného, ne? No, to jsem se spletl. Když jsme na něj čekali na cestě, kterou chodil každý den domů, dva ho chytili a odtáhli do vedlejší uličky, kde čekaly posily a já s nimi. Vytáhli nože. Dlouhé, ostré kudly. A vrhli se na něj. Já tam dokázal jen stát s otevřenými ústy a sledovat. Tohle přeci nemůžou… Bodali do něj jeden nůž za druhým. Ti, kteří neměli zbraně, se vrhli na jeho obličej, který začali sápat a rvát na kusy, jako dravá zvěř svoji oběť. "Už nejsi takový frajer, že?" ozývalo se z chumlu na zemi. Dokázal odpovědět jen bolestným výkřikem, který doprovázel další bodnutí nože, tentokrát mezi žebra. Zakryl jsem si obličej rukama. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Najednou jsem ucítil pevný stisk ruky na mém rameni, který mě přinutil vrátit se do reality a bolestně zakňučet. "Chceš snad dopadnout jako on? Jestli ne, tak pojď a pomoc nám s tím tělem…" potlačil jsem vzlyknutí a sehnul se. Pomohl jsem dalším třem klukům odtáhnout tělo z města do lesa, kde jsme ho hodili do prudkého proudu řeky, bez očí, zmrzačeného, pomalu umírajícího. Pokud se neutopí, zemře na vykrvácení.

Od té události uběhlo několik dnů. Stále na nic nepřišli, byl pro ně jen 'pohřešovaný'. Občas, když bylo všude ticho, zdálo se mi, že slyším jeho hlas. Z dálky. Ale nebyl stejný. Nebyl tak povýšený. Byl obviňující. Prázdný a mrtvý hlas ze záhrobí. Po týdnu už to vše přesáhlo všechny meze. Ve snech jsem vídal jeho tvář. Byla jiná… Rozšklebený úsměv, který rozřezával obě jeho mrtvolně bledé tváře, rozpůlil dokonce i uši. Jeho oči s rudým bělmem, černými žílami, černou duhovkou a protáhlými bílými zornicemi mě sledovaly s krutým pobavením. Smál se. Pokaždé se nadechl a chtěl mi něco říct, ale vždy v tom okamžiku jsem se probudil. Uběhl další týden. Ty oči… Ty oči byly všude.
Sledovaly mě. Sledovaly mě ze stěn. Sledovaly mě z téměř každé volné rovné plochy. A ten hlas. Ten prázdný, ledově chladný hlas. "Zabil jsi mě." "Měl jsi mi pomoct." "Proč jsi mi nepomohl?" "Zabil jsi mě…" "Co jsi to udělal?" Nemohl jsem ani spát. Každou noc jsem spolykal půlku balení prášků na spaní, ale ani to mi nepomohlo zavřít oči a v klidu usnout. Ta tvář mě pronásledovala na každém kroku. Vždy, když jsem na milisekundu zavřel oči, objevila se jeho tvář, znetvořená po tolika útocích. Je i tady. Pronásleduje mě i tady. Chci to říct doktorům, jen… Nemůžu. On mi to nedovolí. Vím, že mi hrozí nebezpečí. Ale nemám se tu komu svěřit. Natahuji ruku k zamřížovanému oknu, za kterým se pomalu slunce sklání k obzoru a zbarvuje všechny mraky do oranžovo-růžových odstínů. Normálně by mě tenhle pohled nadchl, ale teď mě děsil. Děsilo mě to, že už se mi ten nádherný obraz nikdy před očima nezjeví. Už si pro mě jde. Znovu slyším jeho hlas. "Je čas na odplatu," říká. Mačkám 'enter' pro přidání tohohle článku na blok a zavírám oči. Už jde sem, cítím jeho ledový dotek.

Kam dál

Reklama